Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tihle severoameričané z Buffala jsou mistři v tom, kolik metráků jihoamerického vidláctví jde propašovat do hardcoreu. Albem „From Parts Unknown“ posunuli v tomto směru opět laťku o nějaký ten metr dál. Přímá srážka hardcoreové agrese a zaťatosti s frajerským rock’n’rollovým alko-vagabundismem. I zatím poslední album EVERY TIME I DIE je koktejl, na kterém naleznete jak hutné melodické hymny s heroickými sóly, tak upocené přímočaré rozbušky s punkovým tahem. Thrashové riffovačky s vypjatým řvaným i melodickým vokálem mají tu vlastnost, že málokdy polevují z tlaku a energie, která má infekční charakter.
Agresivní a nekompromisní úvod přímo navazuje na energii minulých alb, postupem času ale dochází i na mnohem melodičtější a rock’n’rollovější polohu EVERY TIME I DIE, která například ve skladě „Decayin‘ With The Boys“ neztrácí nic ze splašeného rytmu, ale je melodičtější, hitovější a houpavější než úvod. Jižanský rock tu jednoznačně infiltroval hardcore až do morku kosti. Jediná skladba, která jakoby pocházela z jiného světa, je „Moor“, první minutu a půl jedoucí jen na děsivě a toporně stylizovanému vokálu Keitha Buckleyho a podivně zefektovaném klavíru. Ani její závěr, ve kterém už hraje celá kapela, však nepřesvědčuje. Jakákoliv snaha o záhadné atmosférično se rozplývá v nic. Tohle EVERY TIME I DIE neumí. Zbytek je ale velkoparádní. Poctivá hardcoreová rubanice a rock’n’rollová jízda v jednom, navíc ve slušivé zvukové flanelce značky Kurt Ballou.
From Parts Unknown (2014) Ex Lives (2012) New Junk Aesthetic (2009) The Big Dirty (2007) Gutter Phenomenon (2005) Hot Damn! (2003) Last Night In Town (2002) The Burial Plot Bidding War (EP) (2000)
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.